Jak to chodí ve vaší firmě?

Rozhovor o knize pro edukační portál Eduwin.

Zamyšlení nad 28.10. - a co to vlastně slavíme?

Ahaaa, vznik samostatného státu! A co vlastně znamená samostatnost?
Oslavujeme uměle vytvořený státní útvar, který měl jakousi samostatnost prvních cca. 20 let od vzniku. Pak už to s námi šlo dost z kopce a o samostatnosti nemůže být řeč. Copak to nevíte, nebo nechcete vědět? Hitler a protektorát Čechy a Morava s loutkovou vládou, pak podobná situace se Stalinem a dalšími jako satelit SSSR a po revoluci pod vedením mnoha bývalých komunistů a v posledních pár letech pod "diktátem" EU. Od začátku 2.světové války nemůže být o samostatnosti řeč. Na papíře samozřejmě ano, ale to je tak všechno...
Kromě toho se oslavuje "stát" který několikrát zcela bezskrupulózně okradl a přivedl na mizinu svoje občany (zabavení majetků nacisty, komunisty, měnová reforma, kupónová privatizace) a co je ještě horší, okrádal lidi o svobodu...a je tomu tak dodnes. Dnes je to o to horší, že to na první pohled není tak markantní, protože neumírají lidi v politických procesech a v nacistických nebo komunistických koncentrácích a o vyhození ze zaměstnání nerozhoduje politická příslušnost a angažovanost a o možnosti vycestování za hranice domovní důvěrník. O to těžší je to dnes prokouknout.
SVOBODA JE JEN ILUZE. Bohužel svoboda není něco, na co máme nárok, svobodu si musíme vybojovat. A v tomto tento národ historicky opakovaně selhal. Vždy si po "Švejkovsku" našel svoji cestu jak ohnout hřbet a následovat nová hesla a cíle, často ale pod vedením stejných lidí, kteří včas a šikovně převlékli kabáty pro zachování svého postavení, výhod a moci. Co teda chcete oslavovat? Že máme vlajku, že máme na letadlech znak OK? Pak oslavujete vnější markanty a radujete se, že vám někdo v neděli na odhalení pomníku TGM dá zadarmo (vlastně za peníze které jste zaplatili na daních) levný pivo a mizernej párek. A vůbec vám nebude divné, že ten, kdo tam "se slzou v oku" bude řečnit o svobodě, mohl být ten, kdo tam před 30 lety stejně řečnil u sochy komsomolce nebo ruského generála osvoboditele. Tak si dejte to levný pivo, vyvěste si vlajku na barák a uroňte slzu při zpívání verše "zemský ráj to na pohled" a zaradujte se, jak se ten pán na pódiu o vás pěkně stará, abyste ho mohli zase příště zvolit. Nebo se zamyslete nad svým životem a zhodnoťte si, na co jste hrdí vy sami. Co jste dokázali. Pokud je vaším jediným zdrojem hrdosti to, že patříte do tohoto státu, pak přesně vím, co se stane. V pondělí vyrazíte na šichtu a nadávat že není hotová dálnice na Vídeň, že se krade, že ten či onen (politik, soused, spolupracovník, známý...) je hajzl a parchant, protože se má líp než vy. Ale pozor, v duchu tradic to říkejte pěkně potichu...co když ten co ho pomlouváte bude mít zitra funkci na magistrátu, bude vaším šéfem nebo se vám bude nějak jinak hodit.
A počkejte do další oficiální příležitosti kdy budete mít šanci být opět "hrdými Čechy", třeba až bude MS v hokeji nebo ve fotbale. Pak se zase narovnejte a zanotujte si "kdo neskáče není Čech"!
Nebo se na to vykašlete, nehrajte tu hru a udělejte si neděli podle sebe.
Vzpomeňte spíš na ty, kdo marasmu a bordelu nepodlehli, a i přes útlak, nesvobodu si nejen zachovali morální kredit a ale i dokázali něco, čím prospěli světu. A že jich bylo.
Mějte se skvěle

Přiložený obrázek je nádhernou okázkou toho, jak ohebná je páteř tohoto národa.

Kniha NENECHÁM SI SRÁT NA HLAVU - inspirace a trénink pro lepší život

KAŽDÝ MŮŽE MÍT LEPŠÍ ŽIVOT...PROTO JSEM NAPSAL TUTO KNIHU

Tato kniha neobsahuje univerzání návod jak být šťastný. Ten má každý z nás v sobě. Psal jsem ji jako pomůcku k nalezení smyslu života. Snad vám tato kniha pomůže pojmenovat si to co vám brání v rozletu a dodá inspiraci a odvahu ke změně k lepšímu. A pokud se rozhodnete dělat něco jinak, pak zde najdete i cvičení a pomůcky pro uvědomění toho co chcete a k vytrvání na nové cestě. Je to kniha inspirace o tom, jak lépe zvládat životní i pracovní situace, jak uspět v dnešním světě,  jak lépe vycházet s lidmi kolem sebe, jak odolat manipulacím, jak být lepším rodičem,  jak být lepším synem či dcerou, jak lépe obchodovat, jak neřešit cizí sračky, jak kriticky myslet a nestát se obětí cizích her...jak být šťastnější, spokojenější a v pohodě... nezávisle na ostatních a tom, co se kolem vás děje... jak být tvůrcem svého života.

Text * cvičení * inspirace * příběhy * sebepoznání * úspěch * uvědomění * soustředění * motivace a mnoho dalšího, pro váš lepší život ... 

Knihu si můžete objednat emailem na adrese : emocniprodej@gmail.com

Cena 222,- Kč + poštovné 60 Kč

Zvyšte pravděpodobnost svého úspěchu v byznysu i soukromém životě

Celý náš život je Emoční prodej. Více či méně úspěšný. Princip si často neuvědomujeme, ale podvědomí nás k němu vede. U seznamování se, při přijímacím pohovoru do zaměstnání, u zkoušky, v komunikaci s dětmi, při vyřizování úředních záležitostí, v prodeji čehokoliv, ve sportu, v politice. Zkrátka ve všech oblastech života Emoční prodej funguje.
Umíme ale svoji kapacitu v této oblasti využít? Spíš ne než ano...tak na tom spolu zapracujme!
Spoustu inspirace najdete v mojí knize a věřím, že i v textech na tomto blogu.
Ať se nám daří...

KONEC BUŠENÍ NA ZAVŘENÁ VRATA...zákazník, který ani po opakovaných jednáních nenakoupil...pokračovat nebo se na to vykašlat?

Situace kterou s obchodníky řeším poměrně často. Říkají: “Mám zákazníka s obrovským potenciálem, byl jsem tam už mnohokrát, ale POŘÁD NIC NEKOUPIL. Už jsem zkusil/a všechno. Co mám dělat? Jak ho mám přesvědčit?”
Samozřejmě se nedá dát obecná rada, která bude fungovat na každou situaci, nicméně věřím racionální zhodnocení situace a z něj vyplývající možnosti.
V této situaci se obchodník často nechává unášet emocemi a předsudky a to mu brání zvolit v popisované situaci jediné možné řešení - přestat tohoto “zákazníka” navštěvovat a věnovat energii někomu jinému. Proč myslíte, že jsem dal slovo zákazníka do uvozovek? Vy, kdo říkáte, že to žádný zákazník není, máte pravdu. Je to POTENCIÁLNÍ ZÁKAZNÍK, někde označovaný jako Prospekt,  a pokud daný obchodník už udělal VŠECHNO, co je v jeho schopnostech, a využil všechny možnosti propagace, které má k dispozici, pak nezbývá než si říct: TADY KONČÍM. Ne každý naše zboží koupí, s tím je třeba se smířit. Odpovědí na tento návrh je ale ve 100% případů krátká věta: “To nejde, tohoto zákazníka si nemůžu dovolit ztratit!” Přiznejte si, že tohoto zákazníka neztrácíte, protože vaším zákazníkem nikdy nebyl!
Vy si to ale nechcete připustit. Je to úplně normální. Už jste věnovali mnoho energie a času a to není lehké hodit za hlavu. Pak si tedy odpovězte na pár otázek, upřímně, pravdivě a sebekriticky a na základě odpovědí zvolte další postup. Pokud budete jen pokračovat v “házení hrachu na stěnu”, pak výsledkem bude jen frustrace, snižování sebevědomí a tvoření modelu NEÚSPĚCHU. Nebo máte nepřiznaný jiný motivátor, ale o tom v bodě 5 níže.

Zeptejte se tedy sami sebe:

1/Co o tomto zákazníkovi skutečně vím?
Teď není důležité jak velký má potenciál, ale jak velký je jeho DOSTUPNÝ POTENCIÁL. To jsou totiž dva úplně rozdílné parametry. Třeba je jeho přítelkyně obchodníkem s konkurenčním zbožím. Tím jste v podstatě ze hry. Takových situací může být celá řada a často je obchodníci neumí rozklíčovat, protože žijí v představách a předsudcích. Ptejte se na detaily, a naslouchejte odpovědím, i tomu co nebylo vysloveno.Nebojte se zeptat na cokoliv. Popovídejte si s ním lidsky a projednou se mu nesnažte nic prodat, jen zjišťujte informace. V tomto případě můžete správným dotazování a analýzou informaci ušetrit spoustu času a úsilí do budoucnosti. Určitě vám hodně pomůže vydefinovat si osobnostní typ zákazníka a zhodnocení zda volíte správný styl komunikace.

2/ Proč si ode mne nic nekoupil?
Je to vlastně podotázka bodu 1, a stojí za to si ji vydefinovat zvlášť. Kde je blok? Jste to vy v roli obchodníka? Může vás vnímat třeba jako nedůvěryhodného? Můžete ho něčím štvát? Jste schopen s ním typologicky správně jednat tak aby přijímal vaše informace? Může být blokem nedůvěra ve vaše produkty? Může vám závidět? Tady nehledejte racionální důvody. Racionální důvody bývají jen zástěrkou skutečných motivátorů nákupu či nenákupu a těmi jsou emoce. 

3/ Proč by si měl moje zboží koupit? Zapomeňte na to, že vám na firemním školení říkali, že váš produkt je úžasný, o mnoho lepší než konkurence a navíc s cenovou výhodou. To jsou obecný kecy a univerzální fráze. Pokud k obchodu přistupujete papouškováním obecných frází od marketingu, pak nejste obchodník, ale sběrač náhodných objednávek. Respektujte individualitu zákazníka. Zamyslete se a najděte to, čím váš produkt může tomuto konkrétnímu zákaznikovi přinést prospěch. Ale ne podle vašich představ, ale podle analýzy zákazníka. V bodech 1a2 jste už spoustu věcí zjistili a tady je třeba získané poznatky uplatnit. Přemýšlejte systémem win-win tedy hledejte situaci, kdy budete mít prospěch nejen vy, ale i druhá strana. 

4/ Co jsem dělal v rámci poslední návštěvy a jak se to lišilo od předchozích dvou prodejních návštěv? A jak moje postupy odpovídají tomu, co jsem zjistil podle bodů 1-3? (průběh návštěvy, dotazování, argumentace, použití materiálů, pobídky) 
Možná zjistíte, že díky opakovanému neúspěchu děláte návštěvy u tohoto zákazníka na autopilota, pořád stejně a předem nastavení, že to zase nevyjde, že to nejde a že to tam jedete jen zkusit. K tomu předsudek, že ten člověk je pitomec, protože ještě nepochopil vaši úžasnou nabídku. Pokud tomu tak je, nečekejte úspěch. Oprostěte se od předsudků a nepodléhejte klamným představám.

5/ Proč za tímto zákazníkem vlastně jezdím? Hloupá otázka, mohlo by se zdát. Ale je velmi důležitá. Protože existuje možnost, že ať vědomě či podvědomě tam vůbec nejezdíte prodávat. Tady je to o skutečném uvědomění a upřímnosti k sobě samému. Možná si s tím člověkem dobře popovídáte o společném koníčku. Možná si vy sami u něj koupíte něco co potřebujete. Možná cítíte vděk za to, že vám někdy pomohl. Pokud najdete nějaký takový důvod pak tohoto člověka neřaďte mezi obchodní kontakty a stýkajte se s ním mimo práci. Pokud jste zaměstnanci, pak může být motivátorem třeba o to, že ho máte blízko domova a je to dobrá možnost jak si odškrtnout jeden udělaný kontakt před víkendem. Pak tam přestaňte jezdit, protože je to nefér vůči vašemu zaměstnavateli, protože plýtváte jeho prostředky a mohlo by to být vnímáno jako neloajalita.

A co dál? Buď dojdete k závěru, že skutečně není efektivní za tímto zákazníkem dál jezdit, nebo se ho snažit přesvědčit, a tak tam už nejezděte. Nechoďte se loučit, prostě se tam už neukazujte. Třeba za 3 měsíce k němu jeďte testnout, jestli se situace nezměnila. Věnujte se jiným zákazníkům. Nebo zjistíte, že jste celou dobu postupovali špatně. Pak máte šanci, že se vaším zákazníkem stane. Přistupte k tomu ale zodpovědně. Jasně si vydefinujte postup jak budete vést návštěvy jinak než doposud. Hlavně nesklouzněte do původního stereotypu. Dejte si jasný limit kolik kontaktů uděláte a pokud se nestane zákazníkem, nebudete s ním dál pracovat.
Přeju vám hodně úspěchů

KDYŽ VLASTNÍ DĚTI TRÉNUJÍ TATÍNCI A MAMINKY, může to být pro dítě cesta do pekla a k neúspěchu v životě.

K tomuto zamyšlení mne inspirovalo jedno z videí, na kterém Simon Sinek charakterizuje generaci mileniálů. Potřebuje to trochu vysvětlení, tak omluvte tento úvod. Zkráceno a parafrázováno: sami mileniálové označují za jednu z příčin svého selhávání v životě, špatné výchovné strategie rodičů. Konkrétně například to, že jim bylo vštěpováno, že jsou výjimeční. Že mají právo mít všechno, co si zamanou jen proto, že to prostě chtějí, tedy bez práce a úsilí. K tomu rodiče, kteří orodovali (nebo dali sponzorský dar škole, hádali se, tlačili) u učitelů, aby dal dětem nezaslouženě lepší známky. V podstatě ochranářská strategie, která izoluje děti od reálného života, ve kterém následně selhávají, pokud jim rodiče neumetají cestičku až do jejich smrti. Jakmile totiž nastoupí do první práce, rodiče jim nevyjednají dobrou pracovní smlouvu, rodiče za ně nevyřeší konflikt na pracovišti a rozhodně je nikdo nebude ujišťovat o výjimečnosti. Stejně tak nedostanou nic bez práce a úsilí.
Co to má společného s tématem článku? Velmi mnoho. Ochranářství, protekcionismus a nekritický přístup k vlastním dětem funguje nejen ve škole ale i ve sportu. Tlak rodičů na trenéry a vedení klubů ať už zmiňovanými sponzorskými dary, nebo jinými manipulacemi s cílem aby náš Pepíček, Anička, Lojzík či Baruška hrál/a v základní sestavě nebo byl nominován na turnaj či do reprezentace, jsou bohužel nedílnou součástí sportu. A je jedno, jestli je dítěti 8, 13 nebo 17 let. Těm rodičům to přijde asi normální  součást  “krysího závodu” ve kterém žijí. Byla by přece ostuda, že jeho dítě není na hřišti vidět. Je to určitá nekritičnost ke schopnostem dítěte a nutnost prosadit svoje vlastní rodičovské EGO. Za nejhorší možnou variantu považuji případ, kdy se takto nekritický a vlastně se dá říci, hodnotově či morálně nezralý a nestabilní člověk stane trenérem či trenérkou. Takový člověk se pro preferenci svého dítěte nemusí obracet na prostředníky, ale má tuto možnost a MOC ve svých rukou a pokud sám nemá “morální” brzdu, začínají se dít věci. Jakékoliv selhání jeho dítěte se bagatelizuje, popřípadě se jako viník najde vnější příčina nebo jiný člen týmu. Debaty o možném střídání díky výkonnosti se nepřipouštějí.  Vede to nejen k demotivaci a frustraci výkonnostně lepších, kteří jsou “přeskakováni” mazánky a i přes lepší výkonnost sedí na lavičce. V kolektivních sportech to má za následek horší týmové výsledky. Ať tomu věříte nebo ne, nejhorší dopad to má právě na tyto upřednosťnované děti. Neučí se, že nedostanou nic zadarmo, naučí se žít v modelu, že tatínek/maminka všechno zařídí. Nedokážou si následně vysvětlit selhání, protože jsou přesvědčováni, že jsou dokonalí, tak jak je tedy možné, že se něco nepovedlo. A jsou postupně vytěsňováni z kolektivu. Na může přijít reakce naštvaného rodiče/trenéra následovaná “odvetnými opatřeními” vůči těm, kdo nehodlají akceptovat výsadní postavení protěžovaného dítěte, je jedno jakého věku. Tím se uzavře bludný kruh. Z něho vede jen jedna cesta. Uvědomění si, že cesta neoprávněné a nekritické preference kohokoliv z jakýchkoliv pohnutek, je cestou do pekla. Pro vlastní dítě i pro ostatní děti. Trenér nemá zodpovědnost jen za sportovní výsledky, ale měl by být i předavatelem morálních a etických hodnot, fair play, lídrem kterého budou hráči následovat nejen pro jeho sportovní a trenérské schopnosti, ale i jako lidský a morální vzor. Sám jsem se dětem věnoval 7 let jako dobrovolník v pozici asistenta trenéra a vím jak je těžké být objektivní. Jak je těžké posadit svoje dítě na lavičku, když třeba nemá svůj den. Nebo ho nechat hrát na pozici, která není jeho oblíbená. Věřím ale, že sám jsem nikdy svoje syny nekriticky neprotěžoval. Když jsem mohl, poskytnul jsem jim něco navíc. Víc času mimo trénink, individuální rozvoj, aby byli lepší. Byl jsem na ně tvrdý, někdy možná až moc. Možná za tím byly částečně moje ambice, tak se vám, Tome a Luky omlouvám. Vždy jsem jim ale říkal, že místo v týmu je třeba si vybojovat výkonem a ne zákulisními čachry. Snad jim tento přístup pomůže o v mimosportovním životě.
Apeluji proto na všechny rodiče trenéry ať sami sebe ukočírují a umravní. Jejich děti nemají, schopnost říct “já nebudu hrát, protože by na lavičce seděli lepší”. do určitého věku na to nemají mentální kapacitu, a později už mají vytvořený model “tatínek/maminka to zařídi. Potlačte svoje ambice, ego  a touhu k prosazování svého dítěte. Zapojte prosím kritické myšlení, a přemýšlejte několik let dopředu, co se stane v době, kdy už na svoje dítě nebudete mít vliv. Toto vše samozřejmě platí pro všechny, tedy i netrénující, rodiče a prarodiče.
Práce trenérů mládeže si bezesporu zaslouží ocenění a respekt, nicméně pouze v případě, že nemá negativní vliv na vývoj dětí.
Děkuji všem, kdo se dětem ve volném čase věnují, věnují svůj čas i finance i cizím dětem, často zdarma, nebo za “párek a kofolu”. Je to náročné. Je náročné i odolat tlakům rodičů, kteří mají nekritický náhled na svoje děti. Někdy je to velmi nevděčná role. Ale je velká radost vidět jak se děti sportem baví, jak posouvají svoje dovednosti a radují se z úspěchu. Tak to dělejme správně, máme totiž opravdu velkou zodpovědnost.