KDYŽ VLASTNÍ DĚTI TRÉNUJÍ TATÍNCI A MAMINKY, může to být pro dítě cesta do pekla a k neúspěchu v životě.

K tomuto zamyšlení mne inspirovalo jedno z videí, na kterém Simon Sinek charakterizuje generaci mileniálů. Potřebuje to trochu vysvětlení, tak omluvte tento úvod. Zkráceno a parafrázováno: sami mileniálové označují za jednu z příčin svého selhávání v životě, špatné výchovné strategie rodičů. Konkrétně například to, že jim bylo vštěpováno, že jsou výjimeční. Že mají právo mít všechno, co si zamanou jen proto, že to prostě chtějí, tedy bez práce a úsilí. K tomu rodiče, kteří orodovali (nebo dali sponzorský dar škole, hádali se, tlačili) u učitelů, aby dal dětem nezaslouženě lepší známky. V podstatě ochranářská strategie, která izoluje děti od reálného života, ve kterém následně selhávají, pokud jim rodiče neumetají cestičku až do jejich smrti. Jakmile totiž nastoupí do první práce, rodiče jim nevyjednají dobrou pracovní smlouvu, rodiče za ně nevyřeší konflikt na pracovišti a rozhodně je nikdo nebude ujišťovat o výjimečnosti. Stejně tak nedostanou nic bez práce a úsilí.
Co to má společného s tématem článku? Velmi mnoho. Ochranářství, protekcionismus a nekritický přístup k vlastním dětem funguje nejen ve škole ale i ve sportu. Tlak rodičů na trenéry a vedení klubů ať už zmiňovanými sponzorskými dary, nebo jinými manipulacemi s cílem aby náš Pepíček, Anička, Lojzík či Baruška hrál/a v základní sestavě nebo byl nominován na turnaj či do reprezentace, jsou bohužel nedílnou součástí sportu. A je jedno, jestli je dítěti 8, 13 nebo 17 let. Těm rodičům to přijde asi normální  součást  “krysího závodu” ve kterém žijí. Byla by přece ostuda, že jeho dítě není na hřišti vidět. Je to určitá nekritičnost ke schopnostem dítěte a nutnost prosadit svoje vlastní rodičovské EGO. Za nejhorší možnou variantu považuji případ, kdy se takto nekritický a vlastně se dá říci, hodnotově či morálně nezralý a nestabilní člověk stane trenérem či trenérkou. Takový člověk se pro preferenci svého dítěte nemusí obracet na prostředníky, ale má tuto možnost a MOC ve svých rukou a pokud sám nemá “morální” brzdu, začínají se dít věci. Jakékoliv selhání jeho dítěte se bagatelizuje, popřípadě se jako viník najde vnější příčina nebo jiný člen týmu. Debaty o možném střídání díky výkonnosti se nepřipouštějí.  Vede to nejen k demotivaci a frustraci výkonnostně lepších, kteří jsou “přeskakováni” mazánky a i přes lepší výkonnost sedí na lavičce. V kolektivních sportech to má za následek horší týmové výsledky. Ať tomu věříte nebo ne, nejhorší dopad to má právě na tyto upřednosťnované děti. Neučí se, že nedostanou nic zadarmo, naučí se žít v modelu, že tatínek/maminka všechno zařídí. Nedokážou si následně vysvětlit selhání, protože jsou přesvědčováni, že jsou dokonalí, tak jak je tedy možné, že se něco nepovedlo. A jsou postupně vytěsňováni z kolektivu. Na může přijít reakce naštvaného rodiče/trenéra následovaná “odvetnými opatřeními” vůči těm, kdo nehodlají akceptovat výsadní postavení protěžovaného dítěte, je jedno jakého věku. Tím se uzavře bludný kruh. Z něho vede jen jedna cesta. Uvědomění si, že cesta neoprávněné a nekritické preference kohokoliv z jakýchkoliv pohnutek, je cestou do pekla. Pro vlastní dítě i pro ostatní děti. Trenér nemá zodpovědnost jen za sportovní výsledky, ale měl by být i předavatelem morálních a etických hodnot, fair play, lídrem kterého budou hráči následovat nejen pro jeho sportovní a trenérské schopnosti, ale i jako lidský a morální vzor. Sám jsem se dětem věnoval 7 let jako dobrovolník v pozici asistenta trenéra a vím jak je těžké být objektivní. Jak je těžké posadit svoje dítě na lavičku, když třeba nemá svůj den. Nebo ho nechat hrát na pozici, která není jeho oblíbená. Věřím ale, že sám jsem nikdy svoje syny nekriticky neprotěžoval. Když jsem mohl, poskytnul jsem jim něco navíc. Víc času mimo trénink, individuální rozvoj, aby byli lepší. Byl jsem na ně tvrdý, někdy možná až moc. Možná za tím byly částečně moje ambice, tak se vám, Tome a Luky omlouvám. Vždy jsem jim ale říkal, že místo v týmu je třeba si vybojovat výkonem a ne zákulisními čachry. Snad jim tento přístup pomůže o v mimosportovním životě.
Apeluji proto na všechny rodiče trenéry ať sami sebe ukočírují a umravní. Jejich děti nemají, schopnost říct “já nebudu hrát, protože by na lavičce seděli lepší”. do určitého věku na to nemají mentální kapacitu, a později už mají vytvořený model “tatínek/maminka to zařídi. Potlačte svoje ambice, ego  a touhu k prosazování svého dítěte. Zapojte prosím kritické myšlení, a přemýšlejte několik let dopředu, co se stane v době, kdy už na svoje dítě nebudete mít vliv. Toto vše samozřejmě platí pro všechny, tedy i netrénující, rodiče a prarodiče.
Práce trenérů mládeže si bezesporu zaslouží ocenění a respekt, nicméně pouze v případě, že nemá negativní vliv na vývoj dětí.
Děkuji všem, kdo se dětem ve volném čase věnují, věnují svůj čas i finance i cizím dětem, často zdarma, nebo za “párek a kofolu”. Je to náročné. Je náročné i odolat tlakům rodičů, kteří mají nekritický náhled na svoje děti. Někdy je to velmi nevděčná role. Ale je velká radost vidět jak se děti sportem baví, jak posouvají svoje dovednosti a radují se z úspěchu. Tak to dělejme správně, máme totiž opravdu velkou zodpovědnost.